Rezavá revoluce, co drtí sama sebe

[Instrumental Intro] [Verse 1] [Sarcastic] V Olomouci stojí dílo, co má divný tvar, klíče, co kdysi zvonily, teď čeká zmar. Jiří David to stloukl jako poctu době, teď to vypadá, že ležíme v hrobě. Sedm metrů vysoko ční ten starý kov, na tohle monstrum už nestačí slovo. Mělo to být gesto pro revoluční čas, ale rez tu požírá ten kovový hlas (ten hlas). [Chorus] [High Energy] Ta socha drtí sama sebe (sama sebe), už nedosáhne pyšně na nebe. Revoluce rezne a beton praská, zbyde z ní jen hromada a stará páska. [Verse 2] [Gritty] Spodní patra klíčů se bortí pod tíhou, gravitace hýbe tou divnou knihou. Betonový sokl už to vážně nedává, takhle končí každá velká oslava (je to pryč). Je to jako symbol, co nechtěně mluví, o tom, jak se ideály v bahně tlumí. Slepili to lepidlem, co přestalo držet, už se na to nedá ani mlčky hledět. [Chorus] [High Energy] Ta socha drtí sama sebe (sama sebe), už nedosáhne pyšně na nebe. Revoluce rezne a beton praská, zbyde z ní jen hromada a stará páska. [Instrumental Break] [Verse 3] [Talk-singing] Někdo říká umění a jiný vidí šrot (jenom šrot), diskuse se vedou, každý má svůj hrot. Prý je to ošklivé a hyzdí to město, sochař David ale upekl to těsto. Možná je to záměr, ta totální zkáza, když se hroutí socha, praská i váza. Klíče v blátě leží, nikdo je nebere, rezavá pravda se na povrch dere (se dere). [Chorus] [Explosive] Ta socha drtí sama sebe (sama sebe), už nedosáhne pyšně na nebe. Revoluce rezne a beton praská, zbyde z ní jen hromada a stará páska. [Outro (Instrumental)]