Smutek v prodloužení aneb Generál bez medaile

[Instrumental Intro] [Intro] Je devatenáctého února, sen se rozplynul (rozplynul), Milánská pohádka končí a národ ztichnul. Kanada nás poslala domů, je to pech, generál na Hradě teď chytá dech. [Verse 1] Bylo to čtvrtfinále, nervy jako špagáty, proti nám javorové listy a jejich hokejové hnáty. V prodloužení přišla ta konečná rána, čtyři tři pro soupeře, zavřela se brána. Byl to boj o kousíček, jak říká hlava státu, zbyly jen oči pro pláč a prázdno v senátu. A prezident to na Hradě ztěžka rozdýchává. [Instrumental Break] [Verse 2] Palát sice zavěsil, ač nás bylo na ledě šest, rozhodčí to neviděli, to byla ale čest (nebo lest?). Sudí byli slepí, Rulík se teď vzteká, že to nebyl fér turnaj, ať si kdo chce, co chce, breptá. Ani tahle malá domů nám však k výhře nepomohla, naděje na zlato se v italském sněhu zmohla. A prezident to na Hradě ztěžka rozdýchává. [Verse 3] Petr Pavel na síti X sype slova útěchy, i když by nejradši asi rozkousal ořechy. Píše, že to byl nejlepší zápas celých her, ale co je nám to platné, když nemáme směr. „Díky celému týmu,“ ťuká do klávesnice, zatímco v Budějovicích dopíjí se slivovice. A prezident to na Hradě ztěžka rozdýchává. [Build Up] (Rozdýchává... rozdýchává...) [Verse 4] Sport je prostě takový, někdy dá a někdy bere, ale prohra s Kanadou nás všechny stejně žere. Generál to zkusil sám na bruslích v festivalu, teď už mu zbývá jen poslat vzkaz do éteru a žálu. Zbylo jen to „kdyby“ a smutný ranní tweet, že medaili z Milána nebudeme mít. A prezident to na Hradě ztěžka rozdýchává. [Outro] (Rozdýchává to...) Je to pryč (je to pryč). Možná za čtyři roky. Teď už jenom ticho. [End]