Tiché stěny bytu křičí bolestí, kterou nelze smýt

[Instrumental Intro] [Melancholic] [Male Vocals] [Verse 1] V Bratislavě temný stín teď halí prázdný byt, kde Michal marně hledá sílu, jak dál žít. V srpnu dva tisíce dvacet pět se zastavil čas, když v tichu domova zhasl i ten dětský hlas. Neslyšící Ivana prý měla v srdci zlost, odmítla v sobě najít mateřskou milost. Pětiletou Melánii a dvouletou dcerku vzala, do chladné vody vany je prostě obě dala. [Chorus] Ach, hrobečky teď střeží spousty čerstvých květů, proč musel takový stín padnout do těch světů? Táta se vrací do zdí, co znají každý pláč, nechápe, jak mohla máma být tak chladný kat a rváč. [Post-Chorus] Temná a hluboká propast, co neodezní. [Verse 2] V dubnu dva tisíce dvacet šest ten příběh stále pálí, soud řeší všechny kroky, tma do koutů se valí. Otevřel dveře domů, kde smutek pevně stál, a neví, kudy vlastně má kráčet život dál. Proč chtěla trestat muže tou hrůznou událostí? Tenhle čin prostě postrádá i kousek lidskosti. Dvě děvčátka už neví, jak voní jarní sad, zůstal jen prázdný pokoj a ten nezměrný chlad. [Chorus] Ach, hrobečky teď střeží spousty čerstvých květů, proč musel takový stín padnout do těch světů? Táta se vrací do zdí, co znají každý pláč, nechápe, jak mohla máma být tak chladný kat a rváč. [Drop] [Tense] [Verse 3] Sousedé marně hledí, městem se plíží mráz, ten čin, co rve nám srdce, zasáhl tvrdě nás. Motiv té hrozné křivdy prý sytila jen zášť, Ivana přetáhla všem přes oči černý plášť. Dvě malá, milá křídla už z vany nevyletí, veškeré plány padly rovnou roztříštěné do smetí. Zničený táta zkouší překonat tenhle pád, bohužel tohle peklo už nezmizí napořád. [Chorus] Ach, hrobečky teď střeží spousty čerstvých květů, proč musel takový stín padnout do těch světů? Táta se vrací do zdí, co znají každý pláč, nechápe, jak mohla máma být tak chladný kat a rváč. [Outro (Instrumental)] [Fade Out] [End]