Soudní síň plná bolesti a zamítnutých vět

[Instrumental Intro] [Verse 1] Pan Lukáš Křístek přišel k soudu s jasným cílem, čekal že někdo pohne spravedlnosti dílem. Střelba na fakultě přinesla kruté rány, on chtěl obhájit památku pro všechny strany. Žalobu poslal přímo na paní Černochovou, nemohl mlčet nad tou její krutou hrou novou. Chtěl slyšet omluvu a možná kapku studu, my všichni hledíme na podstatu toho bludu. [Verse 2] Co paní poslankyně o tlumičích řekla? Že by krev na fakultě pod tím nožem tekla. Prý by vrah bodal, i kdyby stál beze zbraní, bolest teď mrzí a nikdo z nich se neubrání. (A co na to právo?) Soudce však oznámil, že paní v právu stojí, funkce a úřad tak všechny chyby hravě zhojí. Že nenesou za slova osobní zodpovědnost, prý úřad dokonale obhájil tuhle všednost. [Drop] [Bridge] Rozsudek z pondělí pevnou pečeť postrádá, takže se dlouhý spor s hořkostí k nebi vznese. Systém do pravidel velkou černou díru vkládá, politik tíhu omluvy prý vůbec nenese. Otec té oběti teď padá smutkem k potu, exministryně má hned arzenál prázdných frází. Právo nám zahrálo dost temnou chladnou notu, bezcitná úřední moc charaktery kazí. [Breakdown] [Verse 3] Takže když vlastníš funkci, pálíš na cíl bludy, projdeš bez trestu ty zaminované hrudy. (Projdeš snadno!) Osobní odpovědnost rozplyne se v dálce, stojíme v hodně nečisté a podivné válce. Obvodní soud v Praze dva veškerý cit zboural, systém se s gustem ve vzpomínkách krutě šťoural. Ať žije imunita na arogantní kecy, lidem pak zbudou na krku tyhlety věci. [Outro (Instrumental)]