Doktor Neužil marně prosí a legendární Janžurka zase na

[Instrumental Intro] [Intro] (Whisper: Pusťte mě ven...) Zápal plic a osmdesát pět let na krku, a Iva už zase stojí v Šumperku. [Verse 1] Lékaři jí předepsali dlouhý klid, ona chtěla okamžitě k lidem jít. Profesor Petr Neužil jenom vzdychá, když vidí, jak ta naše hvězda dýchá. Hubená je jako lunt a sotva stojí, její doktor se o její život bojí. Jenže Iva radši zvolí plný sál, scénář tiskne, jako by se nechumelil dál. [Pre-Chorus] Doktor křičí: „Zpomalte ty spády!“ Iva na to: „Musím hrát pro lidi rády!“ [Chorus] Utekla z postele rovnou na jeviště, příště prý na lůžku nelehne si jistě! Pusťte mě ven, křičí do celého sálu, na kapačky kašle, nechce žádnou chválu! [Verse 2] Šumperk tleská, klaní se jí celý dům, přednosta kardiologie ztrácí rozum. Představení odehrála s lehkostí, lékařům však přidělala starosti. Rekonvalescence měla dlouho trvat, nechtěla však doma staré rány kousat. S dcerami se sbalila a jela hrát, profesoru Neužilovi těžký spánek brát. [Chorus] Utekla z postele rovnou na jeviště, příště prý na lůžku nelehne si jistě! Pusťte mě ven, křičí do celého sálu, na kapačky kašle, nechce žádnou chválu! [Instrumental Break] [Bridge] Život na prknech je prostě sladký hřích, lepší nežli ticho v bílých nemocnicích. Profesor Neužil marně zvedá prst, když Iva vidí věrných diváků hrst. [Chorus] Utekla z postele rovnou na jeviště, příště prý na lůžku nelehne si jistě! Pusťte mě ven, křičí do celého sálu, na kapačky kašle, nechce žádnou chválu! [Outro] Pohublá Iva zase lidem vládne, její divadelní srdce nikdy neprochladne. [Outro (Instrumental)]