Tajný projev který zbořil modlu a naděje pod pásy tanků

[Intro] [1. sloka] V Moskvě se zavřely dveře a velký sál ztichl, Nikita Chruščov se nadechl a do modly pichl. Dvacátý sjezd komunistů zírá tupě do prázdna, slova o kultu osobnosti padají až na dna. Stalin už není bůh (už není), je jen krutý stín, odhalil zločiny a zastavil ten starý mlýn. Delegáti blednou a lapají po dechu (lapají po dechu), konec jedné éry v tomhle divném spěchu. [2. sloka] Zpráva se šíří dál jak oheň suchou trávou, včera se tleskalo a dneska všichni kroutí hlavou. Tání přichází pomalu a ledy praskají, v Polsku i Maďarsku se lidé nahlas ptají. Chtěli by svobodu a ne jenom prázdné sliby (ne jen sliby), systém se otřásá a ukazuje svoje chyby. Sochy se kácejí a jména mizí z map, východní blok se probouzí a cítí ten tlak. [Bridge] Jenže v Budapešti to zašlo příliš daleko, Sovětský svaz ukázal, že má pořád hluboko. Do kapsy pro náboje a pro ocelová monstra, naděje na změnu byla jenom křehká kostra. Molotovovy koktejly letí proti pancířům, svět jenom mlčky přihlížel těm rudým manýrům. Svoboda na chvíli a pak zase tma (zase tma), impérium vrací úder a nemá žádná dna. [3. sloka] Listopad přikryl ulice těžkým šedým prachem, Imre Nagy zmizel a všechno znovu voní strachem. Chruščov sice mluvil o chybách z minulosti, ale tanky dál drtí v ulicích lidské kosti. Rok tisíc devět set padesát šest byl jako blesk, ukázal pravdu a zbyl po něm jenom stesk. Jeden diktátor padl, ale stroj jede dál (jede dál), historie napsala to, co se nikdo nenadál. [Outro]