Smutný valčík z Moritzburgu

[Hook] Rolničky, rolničky... nebo spíš umíráček? Pohádka končí, zazvonil zvonec a realita není žádný dáreček. [Instrumental Build-up] [Verse 1] Ta tlustá macecha, co Popelku tak dusí, Carola Braunbock, co měla velké plusy. Všichni se báli, že německy jen štěká, ale ta pravda, ta vskutku člověka leká. Byla to Češka, rodačka kousek od Plzně, tajila původ a tvářila se tak drsně. Přiznala barvu, až když se dotočil film, že rozumí všemu a není to žádný šprým. Jenže ten osud, ten bývá krutý a zlý, rakovina přišla a zničila její sny. Padesát čtyři let, jen tolik jí tehdy bylo, příliš mnoho cigaret ji pod hlínu uložilo. [Pre-Chorus] Sníh padá na zámek, v televizi je bál, ale v životě herců se opona trhá dál. [Chorus] Tři oříšky pro Popelku, v televizi smích, (tam je smích) ale ty německé hvězdy, ty pokryl černý sníh. (černý sníh) Kruté rány osudu a žádná kouzla z lesa, realita na dveře tak strašně tvrdě tesá. Moritzburg je krásný, ale stíny dlouhé má, život není pohádka, co šťastný konec zná. [Post-Chorus] Žádná sova Rozárka. Ani kůň Jurášek. Jenom tvrdá realita. A poslední rubášek. [Verse 2] A potom pan král, ten dobrák a sympaťák, Rolf Hoppe se jmenoval, žádný křivák a vrak. Předtím hrál padouchy, co mají srdce zlé, tady byl za milouše, co se jen mile cpe. Jenže i jeho krk trápila velká zrada, hlasivky zničené, to byla pro herce vada. Musel jít k cirkusu a kydat hnůj u koní, aby si vydělal na léčbu, co se tak honí. Dožil se sice pak docela slušného věku, ale smrt si ho našla i v tom jeho útěku. V roce dva tisíce a k tomu ještě osmnáct, zubatá si přišla i jeho život ukrást. [Pre-Chorus] Sníh padá na zámek, v televizi je bál, ale v životě herců se opona trhá dál. [Chorus] Tři oříšky pro Popelku, v televizi smích, (tam je smích) ale ty německé hvězdy, ty pokryl černý sníh. (černý sníh) Kruté rány osudu a žádná kouzla z lesa, realita na dveře tak strašně tvrdě tesá. Moritzburg je krásný, ale stíny dlouhé má, život není pohádka, co šťastný konec zná. [Verse 3] Největší záhada je filmová královna, Karin Lesch, co byla tak noblesní a skromná. Zmizela ze světa, nikdo neví přesně kam, asi si řekla, že já to tu už nedám. Její muž byl despota a ředitel z DEFA, zničil jí kariéru, to byla trefa. Zamknul ji doma a zakázal jí hrát, musela jen vařit a o něj se bát. Žila v lese u Berlína, úplně sama, jako poustevnice, ne jako slavná dáma. V roce dva tisíce dvacet pět přišla zpráva, že v domově důchodců dohasla její sláva. [Bridge] Vánoce jsou tady, Libuška se směje, ale za hranicemi vítr smutně věje. Jedna v hrobě brzy, druhý ztratil hlas, třetí muž uvěznil, až jí zbělel vlas. Žádný princ na koni, co střevíček nasadí, jenom zubatá s kosou, co si v koutě poradí. [Chorus] Tři oříšky pro Popelku, v televizi smích, (tam je smích) ale ty německé hvězdy, ty pokryl černý sníh. (černý sníh) Kruté rány osudu a žádná kouzla z lesa, realita na dveře tak strašně tvrdě tesá. Moritzburg je krásný, ale stíny dlouhé má, život není pohádka, co šťastný konec zná. [Outro] Tak si dejte cukroví a zapněte bednu. Já si na jejich počest asi taky sednu. Pohádka je lež, ale krásně se na ni dívá. I když smrtka v zákulisí tiše, ale jistě kývá.