Výstřel u Sázavy, který ukončil třináct let trápení

[Instrumental Intro] [Verse 1] U řeky Sázavy padla teď mlha a chlad, Jiří Valenta už nechtěl na klávesy hrát. Šedesát šest let a v duši jen temný stín, výstřel to ticho u vody rozřízl jak klín. Zdrcená Miriam mluví teď zlomeným hlasem, o tom, jak to bylo s tím jeho zbrojním pasem. Věděla, že ho má, ne že má doma i zbraň, teď u řeky zaplatil tu absolutní daň. [Chorus] A tak ty klávesy navždycky utichly (navždycky utichly), když stíny do duše bez ptání pronikly. Zůstaly otázky na břehu téhle řeky, ztrápená duše má konečně klid navěky. [Verse 2] Všechno to začalo už před třinácti lety, když Milan Peroutka opustil naše světy. Ferda, jak říkali mu všichni kamarádi, bydleli blízko sebe a měli se tak rádi. Jeho smrt rozbila Jiřímu ten známý svět, zkoušel s tím bojovat dalších dlouhých sedm let. Kapela Olympic dál hrála svoji show (svoji show), on ale cítil uvnitř prázdnotu hrozně zlou. [Chorus] A tak ty klávesy navždycky utichly (navždycky utichly), když stíny do duše bez ptání pronikly. Zůstaly otázky na břehu téhle řeky, ztrápená duše má konečně klid navěky. [Instrumental Break] [Verse 3] Dva tisíce dvacet byl ten poslední rok (poslední rok), po třiceti čtyřech letech udělal krok. Vyhořel na troud, když na pódiu těžce stál, odešel z kapely a doktorům se pak vzdal. U řeky Sázavy sdíleli společný dům, psychiatr marně dál čelil těm jeho zlým snům. Nakonec nezvládl ta těžká duševní muka, na spoušť tam sáhla už jen unavená ruka. [Chorus] A tak ty klávesy navždycky utichly (navždycky utichly), když stíny do duše bez ptání pronikly. Zůstaly otázky na břehu téhle řeky, ztrápená duše má konečně klid navěky. [Outro (Instrumental)]