Tajemný vzkaz na věnci, který šokoval rodinu

[Intro] Píše se březen dva tisíce dvacet šest, pohřební vůz se chystá na poslední z cest. (Klid, prosím! My fotíme!) [Breakdown] [Verse 1] V kostele je ticho, blesk foťáku silně svítí, Jana slzy utírá a dusí v sobě pláč. Na dřevěnou rakev padá uplakané kvítí, smutek je dnes pro ni jako nejkrutější rváč. Heleně už navždy srdce v hrudi tiše spí, záchrana se nepovedla, nešlo vrátit čas. Smuteční dav přátel tenhle temný osud ví, v síni s ozvěnou zní truchlící a tichý hlas. Syn Daniel Adamec se loučí, chvěje se mu ret, jeho drahá babička teď opustila svět. [Verse 2] Manžel Jiří Adamec má doma těžké chvíle, moderátorka se o něj stará beze slov. Maminka vždy pomáhala ochotně a mile, teď už ale leží v hrobě, ztichnul rodný krov. Jana bez té opory je zlomená a bledá, neví, jak se s touto novou situací sžít. Útěchu v tom prázdném domě strašně těžko hledá, a před bleskem fotoaparátů nemá kam se skrýt. Potom ale zraky padnou na smuteční kvítí, nečekaný vzkaz na stuze najednou tu svítí. [Drop] [Chorus] Tajemný vzkaz ze záhrobí na věnci se blýská, tajemství těch mrtvých slov si novinář teď píská. Zesnulá k nim promluvila z opačného břehu, narušila obřadní a zatajenou něhu. Pohřeb, pláč a nemoc střídá nečekaná sláva, (Senzace!) bulváru ten vzkaz teď prostě novou sílu dává! [Outro] Vzkaz od mrtvé matky plní zítřejší vydání, před bulvární senzací se nikdo neubrání. [Outro (Instrumental)]