Konec legendy v seriálu, který se stal životem

[Instrumental Intro] [Intro] Klapka cvakne, světla září, on se vůbec nechce vzdát, nekonečný příběh běží a on tam dál touží stát. [Verse 1] Vlastimil Pešek je role, co zná z hlavy spoustu let, Rudolf Hrušínský v ní žije, tvoří pro nás jiný svět. Sedmdesát devět roků v říjnu dojde k osmdesátce, ale s rakovinou plic je to jako hra na provázku matce. Lékaři i zlá choroba tvrdě diktují teď noty, vyjíždí k nim z Karlíku a do šatny nese boty. [Pre-Chorus] Partnerka Helena ho prosí, chce pro něj jen dlouhý mír, (Křičí:) Zvol si zdraví místo scény, nepadej do černých děr! [Chorus] Jenže Ulice ho táhne víc než doktorova zpráva, Nemůžete mi to vzít, tenhle křik on všem tu dává. Bez hraní by totiž umřel, kamera je jeho dech, tenhle svůj životní vzdor křičí ve filmových zdech. [Instrumental Break] [Verse 2] Třicet let spolu ti dva tráví doma volný čas, ale z Plané nad Lužnicí zase brzy zvedá hlas. Tři zápaly plic ho srazí, sotva popadá svůj krok, přesto hledá starý scénář, nečeká na další rok. V ateliéru o něm mluví, ačkoli tam málo je, nechtěný konec ho děsí, tenhle herec bojuje. [Pre-Chorus] Partnerka Helena ho prosí, chce pro něj jen dlouhý mír, (Pláče:) Zvol si zdraví místo scény, nepadej do černých děr! [Chorus] Jenže Ulice ho táhne víc než doktorova zpráva, Nemůžete mi to vzít, tenhle křik on všem tu dává. Bez hraní by totiž umřel, kamera je jeho dech, tenhle svůj životní vzdor křičí ve filmových zdech. [Bridge] Tělo křičí, že má dost, že ledvina byla daň, přesto čeká na ten povel, až zas režisér zvedne dlaň. Paradoxní scéna běží, na stříbrném plátně žije, i když krutá realita ho pod světlem temně bije. [Chorus] Jenže Ulice ho táhne víc než doktorova zpráva, Nemůžete mi to vzít, tenhle křik on všem tu dává. Bez hraní by totiž umřel, kamera je jeho dech, tenhle svůj životní vzdor křičí ve filmových zdech. [Outro] Klapka padla, den už končí, Rudolf z placu odchází, scénář zmizel pod tou rukou, co se lehce nachází. [Fade Out] [End]