Růžová fasáda, pod kterou potichu zhaslo dětství

[Instrumental Intro] [Verse 1] Na severu Španělska má dům růžovou omítku, na první pohled to vypadá na krásnou vyhlídku. Uvnitř ale čeká peklo schované do tichých dnů, horší příběh nenajdete v žádném z nejčernějších snů. Tři malinké děti tady musely tak dlouho žít, neměly kam utéct a neměly se vážně kam skrýt. Zatímco si lidé venku celkem běžně chodili, tyhle děti doma vlastní strůjci pekla dusili (Vlastní krev!). [Verse 2] Věznili své děti, růžový dům byl pro ně klec, každý den se táhl, byla to hrozně krutá věc. Covid devatenáct prý byl pro ně velká noční můra, proto dětem doma vládla neustálá diktatura. Žádný smích a žádný venek, jenom stěny zavřené, všechny dětské radosti tu byly dávno zmařené (Navždy!). Ochrana před virem byla horší než co přišlo s ním, rodiče to maskovali nepropustným tajemstvím. [Instrumental Break] [Bridge] Prokurátor zvedal ruku pro pět a dvacet let, konečně se mohl dočkat uklidnění tenhle svět. Jenže soudy mají zjevně velmi zvláštní přístup k vině, celý proces utopily ve formální právní špíně (Fráze!). Téměř tři roky za mříží jsou absolutně k smíchu, rodiče si brzo budou trávit dny v tom běžném tichu. Výsměch pro ty nevinné, co musely jen polykat pláč, španělský soud tady selhal, stal se z něj teď temný hráč. [Verse 3] Růžová omítka dál se bude třpytit do ulic, uvnitř zbyla pouze prázdnota a beznaděj a nic. Krkavčí rodiče půjdou brzy zase volně ven, z trestu si už udělají pouhý zlý a krátký sen. Pandemie byla póza, ze strachu si spletli bič, díky chabé omluvě teď brzy půjdou zkrátka pryč (Bez viny?). Dětství jim už nedonese zpátky ani silný proud, takhle hrozně cynicky se v Oviedu usnesl soud. [Outro (Instrumental)]