Jak mladá Miluška fackovala krále českého humoru

[Instrumental Intro] [Intro] (Pojď!) Scénář jasně říká: Nejdřív pláč a potom rána. Jenže mladá Miluška je z úkolu dost polámaná. [Chorus] Udeřit legendu, to přece nejde jen tak lehce, (Nejde to!) ruce se jí třesou a srdce tlouci nechce. Vladimír Menšík křičí: „Facku už mi konečně dej!“, štáb už v slzách prosí: „Miluško, už se vzpamatuj a hrej!“ [Verse 1] Tehdy mladá zpěvačka, co zrovna vzkvétala, před kamerou s velkým mistrem smutně stála. Film Lev je v ulicích měl přinést vážnou scénu, režisér už netrpělivě vyhlíží svou změnu. Plakat sice dokázala, šlo to zcela samo, ale vlepit pohlavek? To nebylo dáno. Pětkrát se to opakovalo, čas utíkal v dáli, všichni na tom place už se z toho málem zbláznili. [Chorus] Udeřit legendu, to přece nejde jen tak lehce, (Nejde to!) ruce se jí třesou a srdce tlouci nechce. Vladimír Menšík křičí: „Facku už mi konečně dej!“, štáb už v slzách prosí: „Miluško, už se vzpamatuj a hrej!“ [Verse 2] Petr Spálený doma jistě klidně čekal, zatímco Vladimír Menšík na place se vztekal (s humorem!). On v jedné vteřině uměl z vtipu přepnout do dramatu, Miluška Voborníková však upadala do salátu. Měla k němu obří respekt, ruka prostě stála, představa, že zfackuje génia, ji hrozně bála. Štáb byl naprosto nešťastný, slunce dávno zašlo, než se v té křehké dívce trochu odvahy našlo. [Instrumental] [Chorus] Udeřit legendu, to přece nejde jen tak lehce, (Nejde to!) ruce se jí třesou a srdce tlouci nechce. Vladimír Menšík křičí: „Facku už mi konečně dej!“, štáb už v slzách prosí: „Miluško, už se vzpamatuj a hrej!“ [Outro (Instrumental)] [End]