Sametová klec

[Hook] Svět se změnil, aniž bychom si všimli kdy. Vyměnili jsme oheň za papírové zdi. [Instrumental Build-up] [Intro] Kdysi se cenila síla a dravý proud, dneska je cílem se hlavně nedotknout. Helen Andrews otevírá starou ránu, díváme se na zavřenou bránu. [Verse 1] Helen Andrews se ptá, kam zmizel ten žár, proč místo hrdinů máme jen manažerů pár. Instituce naše, školy i velké firmy, přijaly za své jen měkké a tiché normy. Už nejde o výsledek, ale o proces a klid, nesmíš se hádat a nesmíš se s nikým přít. Konflikt je toxický, to nás teď učí, zatímco duch doby pomalu mlčí. Mužský styl vedení, co riskoval krk, změnil se v opatrný, bázlivý smrk. [Pre-Chorus] Všechno se uhladí, všechno se srovná, jen aby nálada zůstala rovná. Bezpečí nade vše, to je ten cíl, ikdyž nám dochází poslední díl. [Chorus] Stavíme sametovou klec bez ostrých hran, kde každý nápad je předem už ohlodán. Feminizace není jen o ženách u moci, je to strach z rizika a volání o pomoci. Chceme jen konsenzus, nikoho neranit, ale kdo bude jednou tu pevnost bránit? Když zmizí odvaha a chuť jít do střetu, zůstaneme vězněni ve vlastním sonetu. [Post-Chorus] Bezpečí (dusí nás), Odvaha (zmizela), Byrokracie (vítězí), Dynamika (umřela). [Verse 2] Podívej na chlapce ve školních lavicích, jak sedí tiše s tlumivkou na plicích. Systém je nastaven na slova a pocity, činy a soutěž jsou dávno už vybity. Kdo nechce sedět a poslouchat rozkazy, tomuhle světu prý přináší nákazy. Helen to popisuje jako pád do vaty, kde každý, kdo vyčnívá, dostane za prsty. Vymírá charisma, nastupuje správa, předpisy důležitější než lidská práva. [Pre-Chorus] Všechno se uhladí, všechno se srovná, jen aby nálada zůstala rovná. Bezpečí nade vše, to je ten cíl, ikdyž nám dochází poslední díl. [Chorus] Stavíme sametovou klec bez ostrých hran, kde každý nápad je předem už ohlodán. Feminizace není jen o ženách u moci, je to strach z rizika a volání o pomoci. Chceme jen konsenzus, nikoho neranit, ale kdo bude jednou tu pevnost bránit? Když zmizí odvaha a chuť jít do střetu, zůstaneme vězněni ve vlastním sonetu. [Verse 3] Největší absurdita v tomhle tom příběhu, je, že jsme ztratili smysl pro nadvládu. Civilizace, co nezkouší limity, končí jak muzeum, co má jen vizity. Kde jsou ti blázni, co letěli ke hvězdám? Dneska by neprošli přes oddělení pro oznam. Analýza rizik by jim to zamítla, protože jistota by při tom ulítla. Helen nám ukazuje zrcadlo prasklé, že v touze po dobru máme sny zhaslé. [Bridge] Není to útok, jen chladná diagnóza, společnost ustrnula, ztuhla jí póza. Když vyřadíš soutěž a přirozený boj, zbude jen nefunkční a drahý stroj. [Chorus] Stavíme sametovou klec bez ostrých hran, kde každý nápad je předem už ohlodán. Feminizace není jen o ženách u moci, je to strach z rizika a volání o pomoci. Chceme jen konsenzus, nikoho neranit, ale kdo bude jednou tu pevnost bránit? Když zmizí odvaha a chuť jít do střetu, zůstaneme vězněni ve vlastním sonetu. [Outro] Možná je bezpečno, možná je klid. Ale je tohle svět, kde chceme žít? Helen se ptá a odpověď bolí. Zůstali jsme sami ve vlastní roli. Konec dravosti.