Město na rýsovacím prkně

[Hook] Prst na mapě, čáry tuší, město dýchá, město tuší. [Instrumental Build-up] [Intro] Když se podíváš z výšky na ty střechy červené, vidíš vrstvy času, do kamene vryté, ne jen sen. Není to náhoda, že ulice vedou právě tam, kde kdysi dávno někdo řekl: Tady bránu dám. [Verse 1] Karel čtvrtý měl vizi, co přetrvala celé věky, velkorysý plán, co spojil pevně oba břehy řeky. Nové Město pražské, ulice široké a přímé, gotická moudrost, kterou dodnes v dlažbě ctíme. Pak ale přišla pára, komíny a hradby musely pryč, průmyslová revoluce, na staré časy nový bič. Smíchov a Karlín rostou do výšky a do šířky, architekti kreslí do katastru nové křížky. Staré uličky mizí pod náporem nové doby, asanační zákon boří staleté ozdoby. [Pre-Chorus] Papír snese všechno, ale město má svou hlavu, nenechá se snadno svázat do svěrací kazajky davu. [Chorus] Praha není jenom kámen, je to živý organismus, kde se střídá baroko a betonový brutalismus. Od Hradčan po Jižák, plány mění svoje směry, každá doba tiskne do map svoje vlastní sféry. Hledání řádu v chaosu, to je věčný boj, mezi tím, co člověk chce, a tím, co tvoří roj. [Post-Chorus] Vize (vize) Realita (realita) Beton (beton) Historie (historie) [Verse 2] Psal se rok devatenáct set dvacet dva, Velká Praha vzniká, Gočár a Janák, moderna, co se jen tak neříká. Vize první republiky, elegance v čisté bílé, jenže dějiny mají bohužel často jiné cíle. Přišel šedý beton a cesta, co rozřízla střed, Magistrála u Muzea, jizva pro celý kulturní svět. Auta místo lidí, hluk místo ticha v parku, socialistický sen ocelového, těžkého dárku. Nádraží Těšnov padlo k zemi bez milosti a citu, oběť dopravní tepny v tomhle betonovém bytu. [Pre-Chorus] Papír snese všechno, ale město má svou hlavu, nenechá se snadno svázat do svěrací kazajky davu. [Chorus] Praha není jenom kámen, je to živý organismus, kde se střídá baroko a betonový brutalismus. Od Hradčan po Jižák, plány mění svoje směry, každá doba tiskne do map svoje vlastní sféry. Hledání řádu v chaosu, to je věčný boj, mezi tím, co člověk chce, a tím, co tvoří roj. [Verse 3] Na okrajích rostou králíkárny z těžkých panelů, sídliště pro masy v rytmu dlouhých šedých tunelů. Ale pod zemí se rodí tichý zázrak techniky, metro spojí město rychle a bez velké paniky. Tři trasy, tři barvy, tepny hluboko pod dlažbou, zachránily pohyb před totální dopravní vražbou. Jižní Město, Černý Most, satelity na obzoru, plánovači kreslí čáry v nekonečném rozporu. Co mělo být jen dočasné, to často navždy stojí, a město si ty rány časem samo tajně zhojí. [Bridge] Kdo vlastně určuje, jak budeme zítra žít? Je to ruka architekta, nebo lidský cit? Plány jsou jen kostra, maso dáváme my všichni, tak se zastav na mostě a k té kráse čichni. Žádný výkres nezachytí duši starých zdí, které i přes chyby plánů tiše, hrdě bdí. [Chorus] Praha není jenom kámen, je to živý organismus, kde se střídá baroko a betonový brutalismus. Od Hradčan po Jižák, plány mění svoje směry, každá doba tiskne do map svoje vlastní sféry. Hledání řádu v chaosu, to je věčný boj, mezi tím, co člověk chce, a tím, co tvoří roj. [Outro] Čáry na papíře blednou... ale město zůstává. Nikdy není hotové.