Září, kdy se voda změnila v bahno a vzala nám sny

[Intro] Září dva tisíce dvacet čtyři... Nikdo netušil, co se blíží z hor. [Verse 1] Jeseník se probudil do šedého rána, voda stoupá rychle, je to rána za ranou. Marie Vlčková stojí uprostřed síně, kde dřív byl obývák, teď bahno líně teče kolem kotníků a bere vzpomínky. Metr a půl vody, zbyly jenom kamínky. Říká si: „Proč zrovna my, a proč zase teď?“ Na stěnách zůstala jen hnědá, mokrá šeď. (Všechno je pryč) [Chorus] Voda, která zabíjí, voda, která bere, do našich životů se bez pozvání dere. Není to jen řeka, je to dravá bestie, co sny o domově během chvíle podryje. Zůstalo jen ticho a nánosy bláta, a v srdci otázka: Co bude s námi, táto? (Co bude s námi dál?) [Verse 2] V Hanušovicích u mostu dům stojí sám, František a Alena hledí do neznáma. Odříznutí od světa jak na pustém ostrově, sledují, jak živly útočí v téhle nové kruté hře, kde kontejner do mostu naráží. „Jako bomba,“ šeptá Alena s tváří v dlaních na zápraží. Klády plují kolem jako sirky v potoce, ten strach se nedá popsat, ten se vrací po roce. (Vrací se zpět) [Instrumental Break] [Piano Solo with Cello] [Verse 3] Vladimír přišel o všechno, dům je prázdný kout, ale v té tmě začal psát, aby nešlo zapomenout. Na ty, co přišli pomoct s lopatou a nadějí, když sousedé si v nouzi ruce podají. Opava i Krnov, jizvy, co se nezahojí hned, tohle září změnilo náš malý svět. Bahno se vymetne, zdi se znovu postaví, ale ten hukot vody nám už v hlavě nezastaví. [Chorus] Voda, která zabíjí, voda, která bere, do našich životů se bez pozvání dere. Není to jen řeka, je to dravá bestie, co sny o domově během chvíle podryje. Zůstalo jen ticho a nánosy bláta, a v srdci otázka: Co bude s námi, táto? (Voda klesá, ale bolest zůstává) [Outro] (Září je pryč) Zůstali jsme my. (Jeseník, Opava, Krnov) Zvedáme hlavy. Z bahna zpátky ke slunci... (Zpátky domů) [Fade Out]